ROZHOVOR: Miloš Ramert a letecká akrobacie – díl první

Miloš Ramert je trenérem české reprezentace v letecké akrobacii. Je jedním z nejzkušenějších českých letců. Naše redakce ho vyzpovídala a v dalších třech týdnech Vám přinese rozhovor, díky kterému se o letecké akrobacii dozvíte mnohem více.

Jak byste krátce popsal Váš sport?

Akrobacie na kluzácích, dalším používaným termínem je bezmotorová letecká akrobacie, je protipólem letecké akrobacie na motorových letounech. Razantní rozvoj soutěžní akrobacie na kluzácích za posledních 30 let je umožněn použitím odolných kompozitních materiálů pro stavbu akrobatických kluzáků i zpřísněním ekologických limitů na hluk, produkovaný letadly – obzvláště v západních zemích.

Čím to je?

Je to tím, že hluk od motoru i vrtule u motorového vlečného letounu, který kluzák vyvleká do potřebné výšky, lze poměrně účinně technickými prostředky eliminovat. Zato u vysokovýkonných motorových akrobatických speciálů lze kravál od vrtule eliminovat pouze snížením otáček – což zvládají jen ruské stroje, jejichž ekonomika ovšem odpovídá zemi původu a v současné době je finančně neúnosná pro letce celého světa. Potlačení hluku od motoru končí většinou značným úbytkem výkonu, který je ale pro vrcholovou akrobacii potřeba. Jenom ne u kluzáků, které výšku (potenciální energii) proměňují v rychlost a tím i v energii, potřebnou pro akrobatické obraty. S touto energií při absenci motoru musejí bezmotoroví akrobaté úzkostlivě hospodařit, proto i jejich pohyb po nebi bývá ladnější a plynulejší, než je běžné u motorové akrobacie. Vše vysvětluje doslovný překlad německého výrazu pro leteckou akrobacii – Kunstflug – znamená „umělecké létání“.

Jde tedy hodně i o umění. Jak je to se soutěžemi? Jsou bodované?

Soutěžní letecká akrobacie je bodovaným sportem – analogie s gymnastikou, krasobruslením nebo nejlépe akrobatickými skoky do vody, je na místě. Pro nás, jako pro piloty, akrobacie zase znamená vrchol dovednosti přesného ovládání letadla ve všech polohách, režimech, rychlostech a navíc většinou za velkého přetížení a rychlých rotacích. Ne nadarmo je akrobacie považována za královnu leteckých sportů.

Jak vy sám jste začal s leteckou akrobacií?

Leteckou akrobacii jsem si poprvé užil jako začínající pilot – plachtař, ještě v aeroklubu Šumperk, kde jsem zahájil výcvik na jaře 1978. Někdy o 2 roky později, snad za zásluhy nebo množství odpracovaných brigád, mne vzal jeden z instruktorů do motorového Zlínu Z-42 na základní akrobacii včetně vývrtek. Čekal, že mi zamotá hlavu, ale orientaci v prostoru jsem tenkrát udržel a líbilo se mi to. Tehdy jsem však létal jen na větroních a Svazarm podporoval především akrobacii na motorových letounech. Až do roku 1990 byla bezmotorová akrobacie téměř tabu a jen pro pár vyvolených inspektorů – zaměstnanců aeroklubu Svazarmu. Byl to absurdní režim, když stačilo jenom přistižení při pokoutní četbě učebnice akrobacie, což poté znamenalo pro aeroklubového plachtaře problémy s nadřízenými. Stejně si ti nejodvážnější někde mimo dohled akrobatické obraty zkoušeli bez výcviku načerno, což mnohdy končilo poškozením větroně. Potenciální nezvládnutí akrobacie a malá pevnostní rezerva konstrukce kluzáků nebyly vhodné předpoklady pro výcvik samouků, když oficiálně nebylo možné létat výcvik s instruktorem. A já měl tehdy kliku a mé pokusy o akrobacii dopadly dobře. A hned v roce 1991 jsem si v Letecké škole Vrchlabí odlétal se zkušenými instruktory regulérní výcvik akrobacie na dvoumístném kluzáku l-13A Blaník. To už nikdo nezakazoval, jen to zas bylo potřeba komplet zaplatit.

Lákalo Vás létání od malička?

Od útlých dětských let jsem stavěl a létal s leteckými modely. K letadlům a modelařině mne přivedl táta. Ale asi to přehnal, brzy jsem mu, k velké nelibosti mámy, s modelařinou přerostl přes hlavu. Improvizovanou dílnu v dětském pokoji malého panelákového bytu máma těžce rozdýchávala. Proto vlastně rodiče přivítali, že jsem v necelých patnácti letech začal chodit na letiště- doufali, že modelařinu omezím a doma nebude nadále smrad z acetonu, všude balsový prach a hobliny a kliky nebudou ulepený od lepidel. Na svůj omyl přišli, když v nestřežené chvíli otec v časopisu Modelář objevil mé jméno v celoročních výsledcích modelářských soutěží. Holt jsem přesunul dílnu, ale modelařinu i plachtařský výcvik v aeroklubu jsem nadále zvládal souběžně. A když při neplánované návštěvě letiště rodiče zjistili, že jsem je neobtěžoval žádostí o souhlas s parašutistickým výcvikem a vesele skáču padákem, po počátečním kolapsu mi do toho přestali mluvit definitivně.

 

2 komentáře: „ROZHOVOR: Miloš Ramert a letecká akrobacie – díl první

Komentáře nejsou povoleny.